wwww.ondragram.cz
„Miluji tanec a vše co se kolem něj děje,“ říká učitelka tance Lenka Peške z Dohnal Dancing | foto: wwww.ondragram.cz
Učitelka tance Lenka Peške z taneční školy Dohnal Dancing se narodila v Příbrami doslova do taneční rodiny. Tatínek Jiří Dohnal oslavil její narození přímo na parketu během jedné ze svých lekcí, takže jí její práce zřejmě byla dána osudem.
Lenka Peške vystudovala obor trenér I. třídy a učitel tance na pražské FTVS. V Praze už zůstala a žije zde posledních 25 let. Náš region ovšem velmi často navštěvuje, protože po svém otci přebírá vedení rodinné taneční školy, jejíž pole působnosti sahá od Dobříše přes Příbram až k Rožmitálu pod Třemšínem. Pořádá výukové lekce pro mládež i dospělé.
www.ondragram.cz
Do repertoáru školy Dohnal Dancing patří tyto tance: mazurka, slowrock (ploužák), jive, cha-cha, rumba, samba, salsa, paso doble, waltz, valčík, tango, foxtrot, polka, blues, čardáš a mnoho netradičních tanců.
Zajímá vás, jaký je význam tanečních kurzů pro mládež, co se zde dá naučit mimo taneční kroky, jestli je tanec sport a co to znamená skokotnosta? Přesně to se dozvíte v dnešním rozhovoru!
Lenko, je pro Vás vedení taneční školy zaměstnáním na plný úvazek?
Poslední dva roky už ano. Do té doby jsem “jen” vyučovala a po “kancelářské stránce” školu vedl tatínek, který jí mimochodem založil v roce 1992, tehdy jsme do tanečních naskočili celá rodina. To znamená – postavit sál, aparaturu, zajistit šatnu, odprezentovat žáky, naučit je tančit, o přestávkách prodávat něco k pití a na konci sál uklidit. Tolik kilometrů s koštětem jsem pak už nikdy nikde nenachodila (smích).
Po několika letech, už jsme bar zajišťovat nemuseli. Každopádně všechny práce kolem tanečních jsou důležité a bez našich asistentů a kamarádů, bychom nemohli vést kurzy tak, jak je vedeme. A i když to vypadá, že my jen učíme, tak stále trvá, že v Příbrami si postavit sál a na konci kurzu jej uklidit stále musíme. Bereme to jako posilovnu. K tomu jsem přes patnáct let podnikala s kosmetikou, ale tomu se už tolik nevěnuji, práce mi stačí jedna. A samozřejmě mám svou rodinu. Manžela a dva syny.
Máte nějaké zájmy mimo taneční nebo žijete jenom tím?
To je těžké, já jsem vlastně jenom v tanečních. Vyučuji šestkrát do týdne, vždycky po večerech a o víkendu začínáme už odpoledne. Volný čas mám například v létě, kdy se snažím užít si, co to jde. Baví mě chození po kopcích a horách, obecně cestování. Ráda si chodím zatancovat salsu, bachatu nebo tango argentino, to jsou zase jiné věci, které se v tanečních neučí. Přestože se stále jedná o tancování, moc mě to baví i z toho důvodu, že tentokrát jsem v roli žáka já.
Nyní bych se rád přesunul k prvnímu většímu tématu – tradice tance. Jak je možné, že se tak dlouho drží?
Myslíte konkrétně taneční pro mládež? To je jednoduché, protože je tanec starý jako samo lidstvo. Taneční, jako takové, vznikly už za dob Rakouska-Uherska a je zajímavé, že Československo, tedy dnes po rozpadu už vlastně jenom Česko je jedinou zemí, kde je běžné chodit v 1. nebo 2. ročníku střední školy do tanečního kurzu. Dokonce ani na Slovensku už to nefunguje tak, jako u nás. Vidím v tom jakýsi unikát, který se udržel i v době války, kdy se chodilo tancovat načerno. Myslím, že lidi to stále baví, protože tanec prostě k životu patří. Jedná se o odreagování, částečně organizovanou a částečně spontánní zábavu v kulturním prostředí. A hlavně o setkávání a seznamování se.
Mluvila jste o vzniku tradice tanečních už za Rakouska-Uherska. Dokázala byste popsat, jak se kurzy od té doby vyvinuly?
Já mohu porovnat posledních 30 let (smích). Výuková látka je v podstatě pořád stejná, protože tance waltz ani valčík se nezměnily, dokonce i polka je skoro stejná. V tomto směru tedy k vážnější obměně nedošlo. Rozdíl je v objemu látky. Zdá se mi, že dříve jsme toho stíhali předat o něco více. Může to být tím, že dospělým se o něco hůře učí, u mládežníků to zase bývá problém s fyzickou výdrží a pozorností. Není tomu tak ale vždy. Další změnou je pro mě to, kolik lidí se na taneční chodí dívat. Dříve s dětmi chodily jenom maminky, sem tam tatínkové na prodlouženou a na věneček přišly i babičky. Teď ale vůbec není neobvyklé, že na prodlouženou přijde s žákem třeba i pět až šest lidí. Vlastně se na něj chtějí podívat, jak se v tanci zlepšuje. Mám radost, že rodiče mají zájem o tuto společnost a kulturu a také o sdílení společných zážitků se svým dítětem, to dřív takhle rozhodně nebývalo.
Řekla byste tedy, že dospělí díky svému dítěti znovu nalézají tradici tanečních? Trochu s tím souvisí další moje otázka, jestli se stále bojuje s nedostatkem chlapců? Narazil jsem na to, že dříve bývaly taneční kurzy pro kluky dokonce levnější…
V Praze je to běžné stále.
Co si o tom myslíte?
www.ondragram.cz
Ono jde hlavně o správné vypoměrování napříč všemi kurzy. Dívky vs chlapci. Dívky mají k nám, vlastně i obecně, přihlašování složitější, protože už rok předem ví, že chtějí do tanečních jít. A jejich počet je rozhodně vyšší než chlapců. Zatímco kluci často váhají. A stává se běžně, že k rozhodnutí “dozrají” až v srpnu. Najednou vidí, že už jde půlka třídy, tak se přece přihlásí také. Takže my víme, že můžeme do kurzu vzít maximálně padesát holek, protože chlapci se nám ještě během srpna dopřihlásí. Bohužel, děvčat se nám může hlásit klidně osmdesát, nelze jim ale všem vyhovět z kapacitních důvodů.
Takže ta sleva podle Vás nedává smysl?
Ano, pardon, zpátky ke slevě! V Dohnal Dancing to máme tak, že když se zájemci přihlásí v páru, mají kurz o 200 Kč levnější. V Praze se slevy mohou dostat až na tisíce. Jenže tam je tanečních škol hodně na jednom místě a kluků, co chtějí tančit, je zkrátka méně. Školy se je tedy snaží oslovit pomocí nabízených slev. Na druhou stranu, pak je zde ještě otázka ceny oblečení. Pro kluky to je na začátku sice větší “rána”, ale málokterá holka chce celé taneční chodit v jedněch šatech. To znamená, že výdaje se pro ně ještě zvýší. Proto mi nepřijde fér, aby měli chlapci o tolik levnější taneční. Ještě k těm šatům, já nejraději šaty nakupuji v sekáči, protože pak logicky nepotkám na kurzu nikoho ve stejných (smích).
Nyní k Vašemu tanečnímu kurzu. Zajímalo by mě, jakým stylem se snažíte vyučovat, co je to hlavní poselství, které by si měl odnést každý absolvent?
Když nebudu přihlížet k tanečním krokům, tak hlavní, co chceme předat, je společenská úroveň. Komunikace, znalost umět zacházet jeden s druhým hezky. Schopnost pozdravit se, podat ruku, představit se. Když mluvím o mládežnících, často nám do kurzu přijdou taková s prominutím “telátka”, která si jsou sama sebou přirozeně nejistá. Ale potom na závěrečném věnečku? Tam jsou úplně suverénní, a to se mi moc líbí. Z holek se stanou dámy, z kluků opravdoví gentlemani! Já vím, že až zase vyjdou ven v džínách, vůbec to tak zase být nemusí, ale to je normální, to patří prostě k jejich věku. Ale ví, že když jdou někam do společnosti, mají se podle toho chovat. Jasně, jive a cha-chu časem zapomenou, ale přála bych si, aby chování a způsoby, kterým se u nás během čtvrt roku naučí, s nimi zůstaly i nadále.
Je pro Vás tedy taneční škola institucí, která by se měla starat hlavně o výuku společenského chování? A potřebují to mladí lidé?
Ano, přesně! Dokonce je dle mého jedinou takovou institucí. I na základní škole, když na tu výuku dojde, tak se jenom sedí v lavici a kouká na učitele. My to dětem během lekcí neustále “otloukáme o hlavu” a vychováváme je v praxi. Nabídněte dámě rámě, doprovoďte ji tam a tam, nenechte jí chodit samotnou, dáma neběhá, dáma kráčí, vyndejte ruku z kapsy, nežvýkejte a tak dále, slyší to od nás pořád do kolečka. Je to jedna z věcí, kterou si do světa odnesou a bude se jim hodit i během vycházení s potenciálními životními partnery.
Nyní skočme k dalšímu tématu. Zajímalo by mě, jak pracujete s rodiči. Zmínila jste, že jich, hlavně tedy na prodloužené, chodí čím dál tím víc. Stává se Vám, že si taneční užívají rodiče víc než samotné děti? Například, rodiče se dívají, kochají se, zatímco dítě si jde lekci “odtrpět”?
No určitě, napadá mě dokonce konkrétní případ, kdy k nám chodila slečna, na kterou se chodila její maminka pokaždé dívat. Dceru hlídala, aby neutekla, protože se jí do tanečních nechtělo. To je ale opravdu extrém. Slečna to dávala, nám lektorům, trochu “sežrat”, že tu není dobrovolně, nicméně kurzy normálně dochodila a snad to nebylo “tak strašné”. Samozřejmě, občas se to stává. Můj tatínek před lety také nešel do tanečních dobrovolně! Bereme to tak, že člověk se prostě něčemu naučí a co s tím v životě udělá, je čistě na něm. Když se vrátím k účasti rodičů na lekcích, tak pro nás je obrovským překvapením, že se s jedním dítětem přijde podívat klidně i pět lidí. Ne jenom na věneček, ale i na retro či country prodlouženou. Musíme se vždy zamyslet nad tím, pro koho vlastně akci pořádáme. Čistě pro děti? Musíme se přece postarat i o diváky, v tomhle ohledu je to čím dál náročnější. Sály nejsou nafukovací a kapacita míst je prostě omezená. Mrzí nás, když si poté návštěvníci stěžují na materiální zázemí, například nedostatek židlí, nebo horko v sále, atd. Zároveň nás ta enormní účast těší a udivuje. Nepřibývá jenom rodičů, vrací se i žáci z loňska, z předloňska, zřejmě je to signál, že je to u nás bavilo a chtějí si zavzpomínat. Vlastně nevím, co za tím obřím nárůstem stojí. Každopádně z toho máme radost.
Vaše speciální prodloužené lekce prokládáte různými hrami a soutěžemi. Také samotné prodloužené míváte tematicky zaměřené. Kde se tahle zvyklost vzala a jaký je její smysl?
Tak nejdříve k prodlouženým, máme celkem čtyři druhy. Slavnostní, country, retro a vánoční. Kromě té první slavnostní se na každou chodí v tematických kostýmech. Ze začátku jsme se báli, že to děti budou bojkotovat, ale naopak se mi zdá, že si s tím hrají a baví je to! Dokonce i rodiče si občas svůj kostým vyladí. Máme velkou radost z toho, že tu hru hrají rádi společně s námi.
No a soutěže slouží k odlehčení, protože tancovat tři a půl hodiny je vážně dřina, tak se snažíme dobu tance proložit jakousi zábavnou půlhodinkou. Na country například cestujeme do pivovarů, kdy soutěžící dotančí do jimi vybraného rohu sálu, následně vylosujeme jeden ze čtyř, který ze hry vypadává. Finálové soutěže jsou na šikovnost, protože koordinace pohybu je nedílnou součástí tance. Finalisté musí například dohopsat na druhý konec sálu k dámě tím stylem, že dávají pravou nohu za levou a levou za pravou, jenže se musí pohybovat vpřed. Na country jsme zase jezdili na koni, chlapci nafukovali balónek pomocí hadičky připojené k “sedlu”. Myslím, že druhý den ani nechodí, jak je musí bolet stehna (smích). O Vánocích se chodí se svíčkami, předávají se dárky a podobně.
Poslední otázka k Vašim kurzům, jakou dostáváte zpětnou vazbu? Jak se k Vám dostane? Potkáváte někde své absolventy? Říkají Vám o zážitcích a tak?
Od mládežníků, protože děláme i kurzy pro dospělé, se nám zpětné vazby dostává různými způsoby. Buď nám napíšou rodiče i děti. Někdy nám ji řeknou na místě nebo se právě po letech vrací a vypráví. Já si pamatuju obličeje a když se vrátí odrostlí tanečníci, bavím se s nimi. Často vtipkujeme třeba o tom, že se i po absolvování kurzu nedokáží správně obléknout (chtějí být za frajery s košilí vytaženou z kalhot), tak se tomu společně zasmějeme, oni si ji zastrčí a je to. Kupodivu se přichází znovu podívat spíš kluci, nevím proč. Vzpomínám si na jednu historku. Jednoho dne jsem šla v Příbrami po parkovišti, proti mně dva zhruba dvacetiletí kluci, jeden pozdraví, tak si pozdravy vyměníme. Vůbec jsem nevěděla, kdo to byl, ale zřejmě někdo z tanečních. Pak ten jeden šťouchne do druhého a řekne: „Vidíš? Tahle paní může za to, že se nechovám jako debil.“ Tomu jsem se zasmála, a i když to neřekl moc slušně, vlastně to bylo moc hezké.
www.ondragram.cz
Je tanec sport?
Tanec je velký sport. Minuta a půl soutěžního tempa stojí člověka stejně energie jako sprint na sto metrů. Řekla bych, že i v tanečních se jedná o sport. Vydržet ty tří a čtyř minutové tance není jednoduché, obzvlášť ve společenském oblečení, které musíte mít na sobě. I když se na naší společenské úrovni jedná spíše o kulturu než o sport, tak tanec soutěžní je velmi intenzivní a fyzicky opravdu náročný.
Kde byste řekla, že je ta hranice? Myslím mezi společenským a soutěžním tancem?
Za prvé v tom, že společenský tanec nevyžaduje trénink. Prostě přijdete, tančíte tu s námi dvě a půl hodiny a za týden přijdete znovu. Soutěžní tanec vyžaduje pravidelný trénink, stejně jako v každém jiném sportu. Řeší se veškerá technika včetně nášlapů, absolutní sehranost s partnerem a celkově je to dřina. Patří k němu bolavé nohy, bolavé klouby, slzy, úspěchy, a ještě je váš výkon hodnocen někým jiným, neexistuje jasný metr. Právě proto nebyl ještě zařazen na olympiádu, protože hodnotící kritéria nejsou zkrátka tak jasná jako například u krasobruslení, kde dostávají soutěžící body za předvedené prvky.
Zajímá Vás taneční kompetitivní scéna?
Skrze Svaz učitelů tance jsem měla možnost vést rozhovory s našimi vrcholovými tanečníky, a bylo to skvělé. Ale sledovat stále se měnící taneční páry, na to nemám úplně kapacitu. Všechny soutěže jsou navíc o víkendu a já jsem všechny víkendy v tanečních. Takže nestíhám sledovat ani Star Dance, to doháním vždycky v pondělí, protože během sobotních večerů jsem prostě v práci.
Máte ráda Star Dance? Myslíte, že to je dobrý prostředek, jak přiblížit tanec široké veřejnosti?
Mám a určitě je! Tahle světově známá soutěž se jmenuje podle kategorie Pro-am, což je profesionál a amatér. Často dochází k psychologickému efektu, že si diváci řeknou, že když to zvládl tenhle, já určitě taky! Ještě bych řekla, že profesionální tanečníci, podotýkám tanečníci, tanečnice bývají obvykle moc krásné, nejsou běžným lidem moc sympatičtí. Působí ulíznutě, načančaně a muži právě kvůli tomu mohou mít k tanci větší despekt. Řeknou si, že přece nechtějí vypadat, jako “támhletem slizoun”. Ve Star Dance jsou muži jiní, vypadají “normálně” a to popularizaci tance dle mého obrovsky prospívá.
A proč vypadají profesionální tanečníci jako “slizouni”?
Nevím, asi to je nějaký trend (smích). Jako v každém sportu se všechno vyvíjí a jde dopředu, tak tady to dopadlo takhle. Obzvlášť latináři to za mě přehání nejvíc, a přitom se jedná o prima lidi! Jenom divák má tendenci je soudit podle toho, jak vypadají na parketu. Právě latináři musí být velcí extroverti, aby se mohli takto prezentovat. Já miluju salsu s bachatou nebo tango argentino, protože to je přesný opak. V soutěžním tanci prezentuje muž svoji partnerku pro diváky, ale v těchto karibských tancích muž tančí pro svoji partnerku a v tom vnímám obrovský rozdíl, který je mi osobně mnohem bližší. No a naše taneční, to je něco mezi tím.
Závěrečná otázka, znáte výraz skokotnosta? Slyšela jste už někde tohle slovo?
Ne, to jsem nikdy neslyšela.
Aha, no nevadí, já se na to musel zeptat. Je to slovo z dob českého národního obrození, kdy vznikala slova jako nosočistoplena (kapesník) nebo letodník (kalendář), tak skokotnosta znamená taneční mistr.
Aha! No já jsem četla v historii tance ještě jiné slovo, byl to skočotáčník! Povídám si pro sebe, že to je hrozný výraz! Ale tohle, to je také dobré (smích).
