Tereza Studená – koordinátorka Rodinného centra Dobříšek | foto: archiv centra
Rodinné centrum Dobříšek letos slaví 25 let. Za čtvrt století se z původního mateřského centra stalo místo, kde se potkávají různé generace – děti, rodiče, prarodiče, dospělí i senioři. Místo kroužků, táborů, workshopů a nejrůznějších akcí je ale podle současné koordinátorky Terezy Studené především o lidech. O setkávání, komunitě a pocitu, že na některé věci nemusíme být sami.
Tereza Studená je součástí Dobříšku pátým rokem. K práci v centru ji přivedla touha dělat něco, co jí bude dávat větší osobní smysl. Dnes se stará společně s kolegyní o každodenní chod centra, jeho program, akce, lektory i spolupráci s dalšími lidmi a organizacemi. Jak Dobříšek vnímá po letech, co považuje za jeho největší sílu a co by chtěla v příštích letech změnit?
Dobříšek je místo, kde se lidé potkávají, společně tvoří, učí se, smějí a zažívají hezké chvíle. Kde mají své místo děti, rodiče, prarodiče, dospělí i senioři. Je to místo plné lidí, nápadů, energie a příležitostí. A hlavně je to pro mě práce, která dává smysl. Práce, kde každý den vidím konkrétní výsledky a kde můžeme společně dělat něco, co má pro druhé skutečnou hodnotu. Právě to je pro mě Dobříšek.
Terko, Dobříšek letos slaví 25 let. Když se řekne „Dobříšek“ vám osobně, co se vám vybaví jako první?
Asi lidé a pocit, že to tady žije. Dobříšek pro mě není jen budova nebo nabídka kroužků a akcí. Je to hlavně místo, kde se lidé potkávají, děti si najdou kamarády, rodiče si na chvíli oddechnou a někdy vzniknou i přátelství na celý život. A samozřejmě se mi vybaví také spousta práce, nápadů, smíchu, tvoření a někdy i trochu toho organizačního chaosu. Ale právě to k tomu patří.
Vy sama jste se k práci v Dobříšku dostala z trochu jiného prostředí. Vystudovala jste kosmetiku a několik let jste pracovala v bance. Co vás přivedlo právě sem?
Život mě sem tak trochu postupně přivedl. Po práci v bance jsem cítila, že potřebuji něco, co mi bude dávat větší osobní smysl. Začala jsem se víc věnovat dětem, tvoření a aktivitám, které mě bavily a naplňovaly. A Dobříšek pro mě byl místem, kde se to všechno krásně spojilo.
Na stránkách Dobříšku píšete, že vás práce s dětmi a tvoření začaly naplňovat mnohem víc než předchozí zaměstnání. Kdy jste si řekla, že právě tohle je cesta, kterou chcete jít?
Nebyl to jeden konkrétní okamžik. Spíš jsem postupně zjistila, že když něco připravuji a pak vidím děti nebo rodiče, jak z toho mají radost, mám z toho mnohem lepší pocit než z práce, která byla sice stabilní, ale osobně mě tolik nenaplňovala. Myslím, že jsem si tehdy uvědomila, že pro mě je důležité vidět konkrétní výsledek své práce a mít pocit, že je pro někoho užitečná.
Jak dlouho jste součástí Dobříšku a jak jste se postupně dostala až na pozici koordinátorky?
V Dobříšku jsem již pátým rokem a začínala jsem vlastně postupně. Nejprve jsem se zapojovala do jednotlivých aktivit, potom jsem vedla kurzy a pak přišla nabídka na vedení centra. Koordinátorka je pak takové přirozené pokračování – člověk už zná prostředí, lidi, fungování centra a najednou řeší nejen jednu konkrétní věc, ale všechno dohromady.
Co všechno vlastně práce koordinátorky rodinného centra obnáší? Co si lidé možná vůbec neumí představit?
Je toho opravdu hodně. Člověk řeší program, lektory, komunikaci s rodiči, přihlašování, akce, prostory, propagaci, spolupráci s partnery, dotace, financování centra, administrativu i věci, které se objeví úplně nečekaně. A samozřejmě bez úžasné paní provozní Petry Smíškové, lektorek, lektorů, odborných poradců, spolupracovníků a dobrovolníků by Dobříšek fungovat nemohl. Je to práce, kdy máte ráno naplánovaný den a odpoledne zjistíte, že byl úplně jiný.
Když se podíváme na začátky v roce 2001, Dobříšek byl především mateřským centrem. Dnes už je nabídka mnohem širší. Jak se podle vás za těch 25 let změnily potřeby rodin?
Rodiny jsou dnes podle mě mnohem různorodější a zároveň je na ně kladeno mnohem víc nároků. Lidé hledají nejen program pro děti, ale také prostor, kde si mohou odpočinout, něco se naučit, poradit se nebo jednoduše potkat s dalšími lidmi. Myslím, že právě potřeba nebýt na všechno sám je dnes velmi důležitá.
Je dnes větší zájem o kroužky a volnočasové aktivity, nebo lidé hledají i podporu, poradenství a možnost prostě se potkat s ostatními?
Myslím, že všechno má své místo. Někdo přijde kvůli konkrétnímu kroužku, někdo potřebuje poradenství a někdo třeba přijde jen proto, že chce být mezi lidmi. A právě to je podle mě kouzlo rodinného centra – nemusí mít každý návštěvník stejný důvod, proč přichází.
Když se řekne rodinné centrum, mnozí si možná stále představí hlavně maminky s malými dětmi. Dobříšek už je ale mnohem širší. Pro koho tady dnes vlastně jste?
Opravdu pro celou rodinu a vlastně pro různé generace. Máme aktivity pro malé děti, školáky, dospívající, rodiče, dospělé i seniory. Snažíme se, aby Dobříšek nebyl místem jen pro určitou skupinu lidí, ale pro každého, kdo u nás najde něco, co ho zajímá nebo co právě potřebuje.
Je nějaká věková skupina nebo skupina lidí, kterou byste chtěli oslovit ještě více?
Určitě bychom chtěli oslovovat ještě více dospívající a mladé lidi. Je to věková skupina, pro kterou není vždy jednoduché najít místo, kam mohou přijít bez toho, aby tam byli „jen na nějaké organizované aktivitě“. Do budoucna bychom rádi hledali cesty, jak jim nabídnout prostor a program, který bude opravdu jejich.
Za 25 let vznikla celá řada akcí, které už lidé v Dobříši vnímají jako tradici. Která z nich je vašemu srdci nejbližší?
Určitě je to náš Lampionový průvod pohádkovým lesem, který letos čeká už 21. ročník. Je to jedna z akcí, na kterou se každý rok moc těším. Má krásnou atmosféru – děti s lampiony, rodiče, prarodiče, pohádkové postavy v lese… A hlavně je krásné sledovat, kolik lidí se k nám pravidelně vrací. Právě v takových chvílích si člověk uvědomí, že se z akce opravdu stala tradice.
Mám ráda také naše společné akce s městem a Kulturním domem Dobříš. Je skvělé, když se podaří spojit síly a připravit pro obyvatele Dobříše něco, co má přesah a přivede dohromady různé generace.
A která je naopak organizačně nejnáročnější?
Každá velká akce má svoje. (smích) Nejnáročnější jsou samozřejmě ty, kde je hodně lidí, hodně aktivit a všechno musí klapnout ve správný čas. V takových chvílích se ukáže, jak důležitý je dobrý tým a lidé, kteří jsou ochotní přiložit ruku k dílu.
Když jsme u tradic – co podle vás způsobilo, že některé akce Dobříšku vydržely tolik let a stále na ně lidé chodí?
Myslím, že je to kombinace tradice a dobrého pocitu. Lidé se rádi vracejí tam, kde se jim něco hezkého pojí s dětstvím nebo s jejich rodinou. A zároveň je potřeba akce průběžně obměňovat, aby nebyly pořád stejné.
Je to právě kontinuita, nebo se naopak musí každá akce trochu přizpůsobovat nové generaci?
Je to obojí. Některé věci by podle mě měly zůstat tak, jak je lidé znají, protože právě v tom je jejich kouzlo. Ale zároveň přicházejí nové rodiny, nové děti a nové trendy. Takže se snažíme tradici zachovat, ale dát jí vždycky trochu současnou podobu.
Dobříšek pořádá také příměstské tábory, kurzy, workshopy a další programy. Jak dnes vlastně vzniká nabídka? Přichází s nápady tým, lektoři, nebo sami rodiče a děti?
Je to kombinace všeho. Hodně nápadů vzniká přímo v týmu, přicházejí s nimi lektoři a velkou inspirací jsou pro nás samozřejmě i samotní návštěvníci. Když se něco opakuje v dotazech rodičů nebo dětí, snažíme se na to reagovat. A někdy přijde někdo s úplně novým nápadem a my si řekneme: ano, přesně tohle nám tu chybí.
Co je podle vás největší síla Dobříšku?
Jednoznačně lidé. Program může být sebelepší, ale pokud za ním nejsou lidé, kteří ho dělají s chutí a energií, nebude fungovat. Máme skvělé lektory, kolegy, dobrovolníky i podporovatele a hlavně lidi, kteří se k nám vracejí. Právě komunita kolem Dobříšku je podle mě jeho největší síla.
Je to nabídka aktivit, lidé, kteří v něm pracují, dobrovolníci, lektoři, nebo především komunita kolem něj?
Všechno se vzájemně doplňuje. Ale kdybych měla vybrat jednu věc, řeknu komunita. Protože právě ta dává všem ostatním věcem smysl.
A naopak – s čím se jako koordinátorka potýkáte? Je dnes těžší podobné centrum provozovat než třeba před deseti nebo dvaceti lety?
Určitě je toho dnes hodně. Lidé mají méně času, nabídka různých aktivit je obrovská a zároveň je potřeba pořád hledat nové zdroje financování. Také je náročnější všechno administrativně a komunikačně zvládat. Na druhou stranu máme dnes technologie a možnosti, které jsme před dvaceti lety neměli. Takže každá doba má svoje.
Dobříšek má za sebou také nejrůznější období a změny. Co považujete za největší úspěch za poslední roky?
Za velký úspěch považuji už to, že Dobříšek všechna ta různá období ustál a pořád funguje. Velkou zásluhu na tom mají všechny koordinátorky centra a také zaměstnanci, kteří v Dobříšku působili. Velmi náročným obdobím byl určitě covid, kdy se ze dne na den všechno změnilo a nebylo vůbec jasné, co bude dál. V té době odvedla obrovský kus práce tehdejší koordinátorka Veronika Liotard, které se podařilo centrum udržet a provést ho opravdu složitým obdobím. Za to jí patří velké poděkování.
S mým příchodem pak přišlo několik změn a dnes jsme na každodenní provoz a koordinaci Dobříšku v podstatě jen dvě – já jako koordinátorka a kolegyně, která zajišťuje provoz. Společně táhneme, a když se ohlédnu zpátky, jsem na nás opravdu nesmírně pyšná. Za to, kolik práce jsme zvládly, kolik věcí jsme posunuly a že se nám daří Dobříšek dál rozvíjet a udržovat v chodu. Myslím, že právě to je pro mě jeden z největších úspěchů posledních let.
A je naopak něco, co se podle vás stále nedaří tak, jak byste si představovala?
Určitě bychom někdy chtěli zvládnout víc, než je v našich možnostech. Máme spoustu nápadů, ale narážíme na čas, kapacity, finance nebo lidi. Člověk se proto musí naučit také říct si, že některé věci není možné udělat hned. To je pro mě možná jedna z nejtěžších částí téhle práce.
Mým velkým přáním je také postupně zútulnit a obnovit naše prostory, především pořídit nový nábytek. Chtěla bych, aby se u nás lidé cítili ještě příjemněji a aby prostory odpovídaly tomu, kolik aktivit a lidí se v Dobříšku každý den potkává. Bohužel jako nezisková organizace na takovou větší investici nemáme vlastní finance. Je to tedy něco, na čem bychom do budoucna rádi pracovali a hledali možnosti, jak potřebné peníze získat.
Když se podíváte na dnešní Dobříšek, jste s ním spokojená? Nebo máte v hlavě věci, které byste chtěla změnit?
Jsem spokojená, ale rozhodně ne v tom smyslu, že bychom už neměli co zlepšovat. Naopak. Dobříšek je živé místo, takže se musí pořád vyvíjet. Mám spoustu představ, co bychom mohli dělat jinak nebo lépe. Ale jsem ráda, že máme možnost ty věci postupně posouvat.
Kdybyste měla možnost říct si: „Tak a teď máme ideální Dobříšek,“ jak by vypadal?
Byl by ještě otevřenější, přístupnější, moderní vybavení a měl by dostatek prostoru pro všechny, kdo ho potřebují. Měla bych ráda Dobříšek, kde se člověk nemusí bát přijít poprvé, protože ví, že ho někdo přivítá. A také Dobříšek, který dokáže nabídnout něco malým dětem stejně jako seniorům nebo teenagerům.
Jak důležitá je pro vás spolupráce s městem a dalšími místními organizacemi?
Je zásadní. Rodinné centrum nemůže fungovat jako ostrov samo pro sebe. Potřebujeme spolupracovat s městem, školami, dalšími organizacemi, spolky i místními lidmi. Díky spolupráci můžeme dělat větší a smysluplnější projekty, a hlavně lépe reagovat na to, co lidé v našem městě potřebují.
Co byste chtěla, aby si lidé z Dobříše o Dobříšku uvědomili?
Že Dobříšek je tady opravdu pro ně. Nemusí být rodičem malého dítěte ani nemusí chodit na nějaký kroužek. Mohou přijít s nápadem, otázkou, potřebou poradit se nebo prostě jen proto, že chtějí být mezi lidmi. A také bych chtěla, aby lidé věděli, kolik práce a energie za fungováním centra stojí.
Je něco, co podle vás lidé o centru možná nevědí nebo jeho význam trochu podceňují?
Možná právě to, jak široký záběr dnes Dobříšek má. Když někdo slyší „rodinné centrum“, pořád si může představit hlavně herničku pro malé děti. Ale my toho děláme mnohem víc – od vzdělávání a tvoření přes nejrůznější aktivity až po poradenství, tábory a akce pro celou rodinu.
A teď trochu osobněji. Co vás na vaší práci pořád baví?
Lidé a různorodost. Každý den je trochu jiný a nikdy přesně nevím, co mě čeká. Baví mě vymýšlet nové věci, organizovat akce, tvořit a hlavně vidět, že to, co děláme, má pro někoho význam. A pořád mě těší, když přijde někdo, kdo je u nás poprvé, a odchází s tím, že se mu u nás líbilo.
Po těch letech – co je ten moment, kdy si řeknete, že to všechno má smysl?
Když se někdo vrátí a řekne: „Tady jsme se poznali,“ případně „Sem jsem chodila jako dítě a teď sem chodím se svými dětmi.“ Když potkám děti mimo Dobříšek a slyším – jé paní Dobříšková. V takových chvílích člověk opravdu vidí, že Dobříšek není jen nějaká služba. Je součástí života lidí v Dobříši.
Dobříšek má před sebou dalších 25 let. Kdybyste měla říct jedno přání do budoucna, jaké by bylo?
Aby zůstal místem, kde se lidé cítí dobře a kam rádi chodí. Aby se dokázal dál měnit podle potřeb lidí, ale zároveň si zachoval svoji atmosféru a lidskost. A samozřejmě aby měl kolem sebe pořád tolik skvělých lidí jako dnes.
A co byste popřála samotnému Dobříšku k jeho 25. narozeninám?
Popřála bych mu hlavně další spoustu let, spokojené návštěvníky, skvělé lidi v týmu a dostatek energie na všechny nové nápady. A aby i za dalších 25 let platilo, že Dobříšek je místo, kde se lidé potkávají, tvoří, učí, smějí a cítí se tak trochu jako doma.
Kdybych měla Dobříšek popsat jednou větou, řekla bych: Dobříšek je místo, kde na to člověk nemusí být sám.
