Mgr. Karel Černý | zdroj foto: archiv psychologa
Společnost jako taková se nenachází ve snadné době. Válka na Ukrajině, ekonomická krize, rostoucí ceny energií… To všechno jsou atributy, které přivádí do ordinací terapeutů a psychologů víc a víc lidí nad rámec kapacit. I v Dobříši působí několik psychologů, jedním z nich je Karel Černý. Jak se on dívá na současné problémy naší společnosti? Jak nás ovlivnilo dlouhé období proticovidových opatření a proč vnímá jako velkého strašáka moderní technologie a sociální sítě?
Máte v ambulanci přetlak pacientů?
Ano, ale jde o dlouhodobější trend. Souvisí s ním, že je málo zařízení, která poskytují psychologické služby zdarma, na pojišťovnu. Před současným působištěm v Dobříši jsem krátce před vypuknutím koronavirové pandemie působil v ambulanci v Příbrami, a už tehdy jsem měl naplněnou kapacitu po dvou týdnech od nástupu.
Dokážete vyčíslit, jaký počet pacientů k vám dochází? Jakou máte kapacitu?
To je těžké říct přesně, protože někteří pacienti přijdou třeba dvakrát, třikrát, vyřešíme, co potřebují, a už chodit nemusí. Vedle toho jsou pacienti dlouhodobí, práci s nimi bych přirovnal k rehabilitaci. Nejde o pacienty v akutním stavu, ale ty, na jejichž problémech pracujeme kontinuálně. To spektrum je velmi široké. Poměr krátkodobých a dlouhodobých kontraktů se mění, ale řádově mluvíme o desítkách pacientů.
Dochází k vám pacienti z Dobříše?
Taky, ale i ze širšího okolí. Několik pacientů mám také z Prahy. Na Dobříš jsem se přestěhoval, když začal covid, takže jsem tu poměrně nový. Má to samozřejmě své limity, snažím se držet zásady, abych mezi pacienty neměl blízké přátele nebo rodinu.
To je vaše osobní nastavení, nebo obecné pravidlo?
Svým způsobem by to mělo platit obecně, ale každý psycholog je v tom různě přísný.
V dnešní době je psychologů a terapeutů nedostatek, poptávka výrazně převyšuje nabízené služby a mnoho pacientů musí na psychologickou péči čekat i dlouhé měsíce. Proč jste vy sám šel studovat psychologii?
Není divu, že je psychologů nedostatek. I moji spolužáci, kteří klinickou psychologii zvažovali během studia, se jí po dokončení studia často nevěnují. Jde o časově velmi vyčerpávající obor a než se stanete atestovaným psychologem, který může provozovat vlastní praxi, trvá to třeba v kombinaci s mateřskou až desítky let. Další věc je jisté odtabuizování oboru, které je záležitostí posledních pár let. Lidé se přestávají bát přijít k psychologovi, a jsou oproti minulosti víc a víc ochotni si za služby zaplatit. Já sám jsem měl cestu v tomto snadnější díky tomu, že moji rodiče jsou oba psychologové, konkrétně manželští a vztahoví poradci.
Vždyť se ale říká, že psychologii často studují lidi, kteří sami mají nějaké problémy.
To je trochu stereotyp. Spíš bych řekl, že psychologové jsou lidi, kteří jsou ochotni své problémy řešit a zabývat se jimi. Co si budeme povídat, na světě asi není člověk, který by neměl na čem pracovat a který by si nenesl nějaké trauma a těžké věci z dětství. Součástí přípravy každého psychologa je něco, čemu se říká cvičná terapie – jinak řečeno by si měl každý budoucí psycholog projít v rámci studia rolí pacienta.
Čím jste si prošel vy?
Mám za sebou pět let jako účastník výcviku v terapeutické skupině, kde jsem se zabýval vlastními osobními tématy.
Co jste o sobě zjistil?
Spoustu věcí (smích). Jednak na co si dát při práci pozor, a pak taky, jaké to je mluvit před cizími lidmi o osobních niterných věcech. To je velice zvláštní a specifická zkušenost.
V minulosti jste se v rámci studia psychologie na vysoké škole věnoval prevenci rizikového chování dětí ve školách. Proč jste nezůstal u dětské psychologie?
Existuje jeden velký rozdíl v psychologické práci s dětmi oproti práci s dospělými. U dospělých jste obvykle jeden na jednoho. Oproti tomu dětský psycholog většinou musí spolupracovat i s dospělou autoritou, nejčastěji s rodiči nebo učiteli. V něčem je tato práce mnohem náročnější.
Proměnily se za dobu vašeho studia a následné praxe důvody, proč lidé vyhledávají psychologickou pomoc?
Řekl bych, že důvody zůstávají, ale v příbězích lidí se objevují nové fenomény. Zejména moderní technologie a sociální sítě, které umí ve vztahových tématech nadělat pěknou paseku. Moje soukromá, byť zatím nepodložená teorie je, že jsme dnes s mobily a sociálními sítěmi ve stejné situaci, jako jsme byli s cigaretami v meziválečném období. Je to obrovská móda, nikdo včetně dětí se bez toho neobejde, tušíme, že je to škodlivé, ale závažnost málokdo dohlíží. Teprve nás čeká zjištění, co všechno nám moderní technologie a droga v podobě mobilů a sociálních sítí způsobuje.
Jsme na sociálních sítích závislí?
Naprosto. A je to závislost, která s sebou nese podobná rizika jako závislosti na alkoholu, cigaretách a dalších drogách. V praxi to znamená, že máme tendenci dávat dané věci více času, než bychom chtěli. Představte si, že za vámi přijde malé dítě, které vyžaduje vaši pozornost. Jak rychle mu ji dáte, když si zrovna čtete knihu, a jak rychle, když zrovna něco řešíte na mobilním telefonu? To si může každý rodič sám vyzkoušet… V případě mobilu to bude o dost pomaleji.
Co s tím? Kde je hranice mezi zdravou mírou používání sociálních sítí a závislostí?
Definic závislostí je spousta. Ale nejjednodušším kritériem je, když sám na sobě vidím, že se nechovám tak, jak bych si sám od sebe představoval, a přesto v tom pokračuji, nemůžu si pomoct.
Když mi třeba zhorší náladu něčí fotka na instagramu?
Třeba. Zrovna instagram je extrémně toxický, protože hodně útočí na naše sebevědomí, které je zásadní dispozicí pro dobré duševní zdraví. Nemám ve své péči mnoho lidí, kteří jsou zdravě sebevědomí. Instagram je průšvih v tom, že nám vytváří zkreslený obraz reality, se kterým máme tendenci se srovnávat. Vždycky je to ale jenom výsek toho, s čím jsme spokojeni, a ještě lehce poupravený. Málokdo zveřejní, že se probudil s blbou náladou a ještě mu přes noc vyskočil na obličeji beďar. To ale neznamená, že i v tento den nemůžeme být spokojení, je to součást normálního života… Sociální sítě nás vedou k tomu, abychom pečovali o to, jak působíme navenek, nikoliv sami o sebe. Totální průšvih je tohle u dospívajících, kteří jsou ve věku, kdy si teprve budují nezávislou osobnost a zároveň jsou extrémně citliví na názor vrstevnické skupiny a srovnávání.
Radíte klientům, aby sociální sítě ze svých životů úplně vypustili?
Tak jako u všech ostatních problematických návyků někdy radím, aby danou věc na čas vypustili proto, aby zjistili, jak na tom doopravdy jsou. Až když na šest týdnů daný návyk vypustíte, můžete zjistit, co s vámi doopravdy dělá, co vám dává a jak vás ovlivňuje.
Co je dalšího vedle sociálních sítí problémem dneška?
Jako stále velký problém vnímám přístup k malým dětem a práci s nimi. Dnes už máme velmi dobře podložené, že ponižování, zesměšňování a fyzické tresty ze strany rodičů nepřináší dětem žádný benefit, a naopak má na děti závažné psychické a fyzické dopady. Děti, které jsou fyzicky trestaní, mají daleko více stresové zátěže. Tím pádem se jim vyplavuje daleko víc stresového hormonu kortizolu, s tím souvisí horší spánek, na něj navazuje do budoucna větší riziko kardiovaskulárních chorob, větší riziko závislostí, větší riziko rakoviny… Dnes už máme slušná data a víme, že fyzický trest nemá žádné výchovné účinky do budoucna, ale zastaví pouze daný problém v danou chvíli. Nejlepší výchovný nástroj je naopak modelování. Jestli chcete, aby se vaše dítě nějak chovalo, ukažte mu to, sami se tak chovejte.
Řešíte u svých současných dospělých klientů problémy, jichž se na nich v dětství dopustili vlastní rodiče?
V drtivé většině, když ke mně lidi přijdou, najdeme základ pro dlouhodobé potíže v neblahých zážitcích z dětství. Většina klientů přichází v krizové situaci, kterou mají potíž zvládnout sami. Nezřídka přijdeme na to, že to, co právě prožívají, se s nimi v různých formách táhne už mnoho a mnoho let dozadu. Zdá se mi, že většina lidí se rodí jako psychicky zdravá. Stačí se podívat na batolata, která když se sami na sebe podívají do zrcadla, obvykle mají přirozenou radost. Co pak z prostředí dostaneme, nebo naopak nedostaneme, určuje, s čím se v životě potýkáme a z čeho můžeme čerpat.
Jak se na psychice lidí podepsalo dlouhé období proticovidových opatření? Řešíte jeho následky ještě dnes?
Jednoznačně, zejména u mladých lidí. Dospívající a puberťáci jsou na tom biti nejvíc. Třeba mezi 50. a 52. rokem se vám s největší pravděpodobností nestane nic, co byste nemohli prožít i o dva roky starší. Oproti tomu mezi 14. a 16. rokem se toho v životě vývojově stane tolik, že když tento čas zmeškám, nemusím mít už nikdy možnost to dohnat. Dospívání je období prvních lásek, výběru střední školy, a tedy budoucího povolání. Je to taky období zjištění, kdo jsem a jaká je na světě moje úloha. Lidský vývoj a dospívání zahrnuje okna, v nichž je nutné něco stihnout. A když se to nestihne, už to pak nikdy není takové, jaké by mělo být.
DUŠEVNÍ ZDRAVÍ VYCHÁZÍ Z TOHO, JAKÝ MÁME VZTAH SAMI K SOBĚ
Neseme si z toho období nějaké konkrétní potíže?
U některých lidí přetrvávají existenční potíže, u někoho i sociální izolace. Spoustě lidí se při covidu nastínily i vztahové potíže, tím, jak jsme spolu byli hrozně dlouho zavřeni doma mezi čtyřmi stěnami. Při covidu bohužel vyvstala na povrch i naše přirozená tendence dělat si ze svých blízkých hromosvod. Zvýšil se tlak na děti, protože začaly dělat hromosvod svým rodičům. Bohužel s tím souvisí nárůst domácího násilí, a teď nemluvím jenom o fyzickém týrání, ale i o psychické zátěži. Málokdo si uvědomuje, že i nedávání pozornosti našim dětem je svým způsobem týrání. Děti mají vývojově přirozenou biologickou potřebu dostávat naši pozornost.
Jak jsme na tom dnes, rok od vypuknutí války na Ukrajině, v období ekonomické krize, inflace a s tím souvisejícím nárůstem cen úplně všeho?
Vnímám to tak, že to nejhorší máme za sebou. Nejhorší byl totiž strach, očekávání a nejistota z toho, co bude. Strach a nejistota je často horší, než jaká je ve výsledku realita. Finanční situace navíc nutně neodráží míru psychické kondice daných jedinců, není mezi tím jasná souvztažnost. Teď samozřejmě nemluvím o objektivních existenčních potížích, kdy nemám střechu nad hlavou a co jíst. Pořád však u nás i chudí lidi patří mezi nejzajištěnější lidi na planetě a nejzajištěnější lidi, kteří kdy na této planetě žili. Přesto mají trápení a potíže. Někteří si najdou cestu do mé ambulance.
Hodně zmiňované téma současnosti je psychohygiena. Máte nějaký obecný návod pro každého? Jak se z všudypřítomných problémů a starostí nezbláznit?
Pečovat sám o sebe. Protože duševní zdraví vychází z toho, jaký máme vztah sami k sobě. Když se sebou zacházím jako s onucí, kdy se například jenom obětuji pro druhé, kdy sám sobě nadávám a ponižuji se, nikdy nemůžu být spokojen sám se sebou a se svým životem. Jeden kanadský psycholog radí, zacházejte sami se sebou tak, jako byste byli někdo, koho máte rádi a za koho máte zodpovědnost. Pro každého to znamená něco jiného. Někdo chce udělat smysluplnou činnost, jiný touží udělat si pohodlí, další touží po úspěchu, někdo chce chvíli nedělat vůbec nic a někdo si chce dát do těla… Lidská psychika je extrémně komplexní fenomén a my jako lidé jsme různí. Když se dělá psychologický výzkum a něco platí u šesti lidí z deseti, je to obrovský objev. Vždycky je dobré znát sám sebe, rozumět si a podle toho sám se sebou jednat. Když vím, co mi dělá dobře, můžu si to v rozumné míře, únosné pro okolí, dopřávat.
