Ivona Rejsková se svou dcerou Medou | zdroj foto: archiv závodnice
Cenu Města Dobříš v letošním roce obdrží tři významné osobnosti města, jednou z nich je Ivona Rejsková. Vášnivá běžkyně, která svými “amatérskými” výkony šlape na paty profesionálním sportovkyním. Každodenní trénink a běhání po Dobříši a okolí je pro ni rutina, rituál i radost. S úsměvem říká: „Po běhání není nikdy hůř, maximálně stejně nebo líp”.
Svým nadšením, pílí, vytrvalostí a energií je Ivona Rejsková vzorem a motivací i pro ostatní hobby sportovce všech generací. Na závodech po ČR i ve světě obsazuje pravidelně přední příčky a ukázkově reprezentuje i své rodné město Dobříš. K běhu motivuje také Michaelu Fialovou Rozšafnou, se kterou se dobře zná a která s ní připravila dnešní exkluzivní rozhovor…
Jaká byla tvá bezprostřední reakce, kdy ses dozvěděla, že získáš Cenu města Dobříš?
Úplně upřímně, že si ji nezasloužím. Protože je tady podle mě daleko víc lidí, kteří by si ji zasloužili. Vážím si, že si mého běhání někdo všiml a že možná může fungovat jako motivace a vzor pro další, například mladé sportovce. Ale nenapadlo by mě, že za to dostanu cenu.
Čím je pro tebe běh?
Každodenní rutina, návyk a nezbytná součást života. Jsem vděčná, že se mi vyhýbají zranění a mohu kontinuálně denně běhat bez omezení a pauz. Běh je určitě také momentální i dlouhodobý zlepšovák nálady, umožňuje odstup a nadhled nad běžnými starostmi a myšlenkami. Nemusí to být žádné velké věci, ale obecně je podle mě s běháním lepší život (úsměv).
Stane se ti někdy, jako běžnému smrtelníkovi, že se ti jít běhat nechce?
Jasně že jo.
Motivace je ale silnější?
Silná je myšlenka, že vím, že po běhu mi bude možná stejně, ale daleko pravděpodobně mnohem lépe. Psychická pohoda a klid je ta hlavní motivace. A tak nad tím vlastně už ani nepřemýšlím a jdu, i v dešti, ve sněhu nebo jiných ne zrovna na první pohled ideálních podmínkách. Otočit se můžu vždycky.
Běháš sama?
Většinou ano ale někdy ráda běžím i s “dobříšskými srnami” (smích). To jsou kamarádky, taky běhny, Jana Ježková a Radka Ficová.
Jaká byla tvá cesta ke každodennímu běhání a velké vášni pro tento sport?
V dětství jsem pár let hrála tenis, plus jsme se jako děti i s rodiči dost hýbali, pohyb byl běžná součást života. Závodně jsem ale nikdy žádný sport nedělala. Běhat jsem začala až v dospělosti, asi před dvanácti lety. Můj táta tehdy dost sportoval, jezdil na kole, běhal, jeden čas dělal i triatlon, a myslím, že prvotní popud, abych taky vyběhla, byl od něj. Zpočátku jsem běhala třeba dvakrát týdně, následně víc a víc, běhala jsem se vší opatrností i v těhotenství, a poté jsem běh docela dobře zvládala zařazovat i do období na mateřské dovolené.
Současná nabídka kočárků a vybavení komfortního i pro nejmenší miminka je pro aktivní rodiče naštěstí velice příznivá.
Když bylo Medě (Ivony dcera) dva měsíce, pořídili jsme si dětský vozík Chariot. Veškeré její denní spaní jsme směřovali na procházky, výběhy, v zimě jsme s ním vyráželi i na běžkách. Dneska je pro ni každodenní pohyb také běžnou součásti života.
Pamatuješ si na svůj první běžecký závod?
Byl to jarní běh na Vlašce, asi 8 kilometrů. Nejdřív jsem si myslela, že vzdálenost možná ani neuběhnu, zpočátku jsem běhala bez hodinek a jiných měřičů… Pak jsem to ale šla zkusit a závod jsem vyhrála. Vůbec jsem to nedokázala pochopit. Ale byla to skvělá motivace k dalším běhům a závodům. Od té doby jich proběhlo hodně, a poslední dva roky trénuji na závody už trochu cíleněji i pod dohledem trenéra a s tréninkovým plánem.
Co je cílem?
Zrychlit, co to půjde, na trať půlmaratonu.
To nebude úplně snadné, tvůj rekord z letošního jarního pražského půlmaraton je 1:22:55, neuvěřitelný čas…
Přesto se pokusím jít ještě dál (smích). Uvidíme, jak to půjde. Na tréninkových plánech mě baví, že běžné výběhy doplňuji o rychlostní intervalové tréninky, někdy běhám rovinky, jindy kopce.. Dost často mě náročnější tréninky baví ještě víc než obyčejné výběhy.
Na co se v nejbližší době chystáš?
V říjnu na půlmaraton v Třeboni a pokud se poštěstí, ráda bych ještě do konce roku absolvovala nějaký hezký závod v zahraničí.
Z jakého závodu máš největší zážitek?
Ze spousty závodů mám skvělé zážitky, baví mě, že díky nim poznám i nová místa, nové lidi… A vždycky máme hezký společný rodinný čas, protože v místě konání většinou zůstáváme s manželem a dcerou více dní. Velmi ráda vzpomínám na půlmaraton na Gardě nebo na vítězství v půlmaratonu na Tenerife… Ale i na půlmaraton v Ústí nad Labem, kde jsem za umístění poprvé v životě dostala finanční odměnu. Nesmím zapomenout na maraton v New Yorku, kde jsem byla v roce 2015, jehož se ročně účastní padesát tisíc lidí z celé světa. To byl obrovský zážitek.
Zopakuješ si ho někdy?
Nevím, obecně maratony jsou fakt velká dřina a zatím se mi je opakovat nechce. Půlmaratony jsou pro mě svojí délkou ideální a dají se mnohem snáze skloubit s běžným životem.
Jak se ti běhá na Dobříši?
Podle mě je Dobříš ideální místo pro všechny běžce, ale i turisty, cyklisty… Vždycky, když vyjedeme někam mimo, nad tím přemýšlím a říkám si, že tu máme vážně skvělé podmínky. Můžeš běžet po asfaltu městem, terénem v lese, do kopců i po rovince. A trasy se dají klidně denně variovat a měnit.
PÁR OTÁZEK PRO MEDU REJSKOVOU, DCERU IVONY REJSKOVÉ
Fandíš mamince, když závodí a běhá?
Jo fandím a baví mě to. Hlavně mě baví, když dobíhá do cíle, je první a já můžu běžet s ní za ruku. A baví mě počítat kilometry.
Ty taky běháš?
Běhám, dělám atletiku a gymnastiku a jezdím na kole. Někdy jezdím i na kole s mamkou, když běhá a já při ní jedu.
Kde se ti v rámci maminčina závodu líbilo nejvíc?
Toho bylo víc, jedno místo asi nedokážu říct. Ale vždycky jezdíme s mámou i s tátou, před závodem a po závodě se někam jdeme podívat a líbí se nám tam.
