Lenka Bergmann Míkovcová – autorka knížek pro děti a rodiče | zdroj foto: archiv spisovatelky
Dušičkový čas je tradičním obdobím vzpomínek na naše blízké, kteří již nejsou mezi námi. Tato doba nás často nutí přemýšlet o tématech, která jsou pro některé z nás citlivá a složitá, zejména když přijde na otázku, jak o smrti mluvit s dětmi. Nová knížka s názvem Lipový lísteček od autorky Lenky Bergmann Míkovcové, která nedávno vyšla, se věnuje právě tomuto tématu a poskytuje nejen dětem, ale i rodičům citlivý a přístupný způsob, jak pochopit a zpracovat přírodní cyklus života a smrti.
„Našimi vzpomínkami vyjadřujeme úctu těm, kteří už nejsou mezi námi, ale děláme tím něco i pro sebe. Uctít, uznat naše předky a najít to dobré, čím nás inspirovali nebo co pro nás udělali, nám dává silnější vědomí našeho já. Zapálit za své předky svíčku, připomenout si je na fotografiích či se setkat s dalšími příbuznými a zavzpomínat jsou zážitky, které nás obohatí,“ říká spisovatelka Lenka Bergmann Míkovcová s níž jsme právě o tomto tématu i o její nové knize mluvili.
Máme ale mluvit o dušičkách s dětmi?
Pro rodiče či prarodiče může být vcelku bolestné a emočně náročné vzpomínat na jejich blízké, a tak se tomu někteří záměrně vyhýbají. Doporučení dětských psychoterapeutů směřují ale právě opačným směrem.
Dětský psychoterapeut MUDr. Peter Pöthe zdůrazňuje, že smrt je přirozenou součástí života a děti by měly být vedeny ke schopnosti tuto skutečnost emočně zpracovat. „Ztráta blízké osoby či bytosti je přirozená a nevyhnutelná. Čím dříve se s ní naučíme zacházet, tím lépe budeme v životě čelit všem odchodům blízkých, rozpadům našich vztahů, úmrtím milovaných osob či zvířat, materiálním ztrátám, ale třeba i nejistotě v současné post-covidové a válečné době,“ říká Pöthe ve své knize o koloběhu života. Jeho názory podporuje i klinická psycholožka Jana Sláva Růžičková, která dodává, že rodiče by měli být pro děti „bezpečným přístavem“, kde je povoleno o smrti a emocích svobodně mluvit.
Děti přejímají chování a způsoby reagování, které ve svém bezprostředním okolí vidí. Učí se příkladem a nápodobou. I proto, velmi záleží na tom, jak sami rodiče dokáží zvládnout své pocity, vyjádřit je a komunikovat o nich tak, aby jejich dcera nebo syn vnímali, že se svého prožívání nemusí bát, že je v pořádku truchlit, cítit bolest a smutek, když nám ze života odejde milovaný člověk.
Knížka Lipový lísteček autorky Lenky Bergamnn Míkovcové se stává nástrojem, který může rodičům pomoci tuto komunikaci zahájit. Jak tato kniha vznikla a co vše v ní najdeme, nám prozradila sama spisovatelka…
Paní spisovatelko, o čem kniha Lipový lísteček je, jak vznikl nápad ji vytvořit?
Knížka Lipový lísteček je určena dětem i rodičům a dotýká se právě toho, jak s dětmi o koloběhu života a smrti mluvit. Obsahuje poetický ilustrovaný příběh, čtyři odborné články terapeutů a další doprovodné materiály.
K napsání příběhu a vydání knížky v tomto formátu mě vedlo několik potřeb. Sama jsem máma dvou dětí a když byly děti malé, tak jsem řešila právě tento problém. Jak s nimi citlivě o koloběhu života a smrti mluvit. Věděla jsem, že si nemám vymýšlet báchorky, ale říct jim vše „natvrdo“ jsem prostě nemohla. Bylo to těžké jednak pro mě, ale i pro ně. Sledovali jsme tenkrát pohřeb Václava Havla v televizi a náš syn, kterému tenkrát byly skoro čtyři roky se začal ptát. „Co je to smrt“? „Až budu velký, taky umřeš?“ a další nekončící otázky na toto téma, které mě opravdu zasáhly. Byla jsem opatrná, jak nejvíce to šlo, ale stejně jsem se nevyhnula spoustě slz.
Přemýšlela jsem pak jak jinak se k tomu tématu vrátit a pak mě napadl životní cyklus listu. Universální přírodní zákonitost, která je vidět na „neživém“, ale dává příležitost k dalšímu kroku, kterým může být brouček v parku, pak i domácí mazlíček a následně i koloběh života týkající se lidí. Doma to zafungovalo a pak jsem jako asistentka pedagoga ve školce vícekrát tento příběh použila, když bylo třeba.
Úvahy o vydání knížky s odbornými články pak přišly, když jsem viděla, jak hodně rodičů tento problém řeší a že mnoho z nich si neví rady a svou láskyplnou neznalostí a potřebou děti chránit lživými báchorkami jim moc nepomáhají a v některých případech i spíše nechtěně ubližují.
V knížce je i váš článek „Loučení s Lipovým lístečkem“, proč jste se ho rozhodla do knihy zahrnout?
Snažím se jít ve svém životě lidem spíše příkladem, než je nějak poučovat. Sama vím, jaké to je prožít ztrátu někoho blízkého. Bolí to a je to devastující pocit, se kterým nebylo vůbec jednoduché se vypořádat. Nicméně až chvíle, kdy jsem si připustila smutek prožít se vším všudy a zároveň jsem dostala podporu od blízkých, jsem pochopila, že je to nezbytný proces k tomu, aby se s tím člověk vypořádal a mohl jít dál.
Snažila jsem se tedy v tom článku popsat, jaké to je, ale zároveň i to jaké je to potom. S tou nadějí, že ty těžké emoce po nějaké době odejdou a vrátí se více těch radostných.
Děti se učí nápodobou, a tak je pro ně vlastně strašně důležité, aby jim i toto byli rodiče schopni předat nebo alepoň, to v jejich přítomnosti žít s tou pravdivostí.
Knížka má i několik doprovodných materiálů. Jaké a proč?
Uvědomuji si, že jsou děti v různých obdobích svého vývoje různě sensitivní na vnější podněty. Některé děti rádi malují, jiné raději sledují divadlo nebo poslouchají hudbu, jiné si s oblibou nechají vyprávět apod.
Chtěla jsem proto rodičům nabídnout několik takových „berliček“, které by v případě potřeby pomohli rodičům se nenásilně ke knížce s dětmi dostat.
V knížce je proto QR kód na hudební skladbu, která knížku doprovází, jsou tam omalovánky a grafomotorické listy. Pro rodiče nebo průvodce ve školkách, jejichž děti di rády vše osahají, je v knize odkaz na smyslohrátky.
Na knížku jste dostala skvělé recenze, můžete nějakou uvést?
První reakce na knížku, které přicházejí po jejím vydání, jsou doslova otevřené zpovědi… např. tato: „Na knihu jsem se moc těšila. Poměrně nedávno mi zemřeli oba rodiče a v knize jsem našla pochopení a smíření s jejich odchodem, které jsem neměla dosud v sobě dořešené. Těším se, až ji budu předčítat svým čtyřem vnoučatům.“
Ještě něž knížka vyšla o ní Mgr. Klára Šimáčková Laurenčíková, Zmocněnkyně vlády pro lidská práva napsala toto: „Lipový Lísteček mne hluboce dojal. Přináší laskavý přístup ke smrti a odcházení našich blízkých. Odvaha a citlivost knihy a její přístupnost jsou v této náročné oblasti obdivuhodné. Mimořádně dojemný a důležitý příběh, který nejenže pomáhá dětem pochopit životní cyklus, ale také nabízí podporu rodičům a blízkým v obtížných okamžicích. Oceňuji otevřenou a upřímnou komunikaci s dětmi o tématu smrti. Je mimořádně cenná. Kniha je potřebným nástrojem v rodinném prostředí, ale také v pedagogickém a terapeutickém kontextu. Děkuji za ni.”
Co byste rodičům, kteří by rádi s dětmi o koloběhu života mluvili, doporučila?
Řekla bych jim, aby si knížku nejdříve přečtli sami, ať ví, co je čeká, a až potom, aby ji čelti se svými dětmi. Doporučila bych jim, aby si našli klidný čas a místo, až si knížku budou chtít s dětmi číst. A pak bych jim doporučila, aby téma s knížkou otevřeli přes den, aby měli dostatek času na zodpovězení otázek, které mohou přijít, a případně i na zpracování emocí.
Kromě knížek pro děti a rodiče, pracujete jako asistentka pedagoga v montessori školce… Jakou roli hrají knížky ve vaši práci?
Já knížky používám moc ráda, podle situace a záměru. Správná volba knížky je pro mě nenásilný a většinou zábavný způsob, jak dětem sdělit, co bych jim ráda předala. Nicméně mnohdy je to i odrazový můstek k dalším aktivitám, inspirace apod. Můžu se tak lehce dostat k tématu emocí, k barvám, počítání, prvním písmenkům, pohybu apod.
Ne každé děti ale knížky baví. Jak pak děti ke knížkám přivedete?
Hledám, co děti baví v jejich reálném životě, a to pak hledám v knížkách. Pokud takovou knížku ale nemám nebo se mi žádná nedaří najít, snažím se ji vytvořit. Ne každá knížka musí mít tvrdé desky, a i ručně vyrobený sešit na dané téma, může být zcela dostačující. Ve školce si musíme vystačit s prostorem a prostředky, které jsou určené. Doma má ale každý rodič mnohem více možností.
Motivovat dětí ke knížkám nebo čtení lze mnoha různými způsoby. Například účastí na různých knižních událostech např. na Noci s Andersenem, knižních veletrzích apod. U nejmenších dětí to můžou být knížky vyrobené z různých materiálů nebo dokonce doma vyrobená fotokniha s jednoduchým textem.
Důležité z mého pohledu pro motivaci dětí je, aby se téma knížky nějak dotýkalo života dítěte, a u větších dětí i aby si rodiče s dětmi o tom, co se jim v knížce líbí resp., nelíbí nebo zda je to nějak inspirovalo, povídali.
