První únorová povídka paní Romany na téma lékařské špachtle | ilustrační foto: www.canva.com
Existují věci, kterými by se nikdo nikdy nechtěl stát. Třeba veřejný záchodek, plivátko nebo tyč na držení v tramvaji. Ale co taková obyčejná dřevěná špachtle v rukou lékaře? Paní Romana vzpomíná na své dětství, kdy jí hnisavé angíny neúprosně připomínaly existenci těchto nenápadných nástrojů. Jaký osud čeká každou špachtli, která se odváží pohlédnout do dětského krku? To se dozvíte v její první povídce.
Přijde mi na mysl celá řada věcí, kterými by se nikdo, ale opravdu nikdo, ani na zlomek sekundy nechtěl stát. Určitě by nikdo dobrovolně nechtěl být veřejným záchodkem, tyčí na držení v tramvaji, plivátkem ani odtokovým kanálkem ve sprchovém koutě. V mém případě však nad vším vyčnívá dřevěná špachtle v rukou lékaře.
Jako dítko školou povinné, velmi často postižené hnisavou angínou, jsem měla tu čest se špachtlí seznámit velmi zblízka. Na můj vkus byl náš vztah – s každou z nich – až příliš důvěrný.
Dost na tom, že mě ukrutně bolí v krku, ještě budu vystavena podlým úskokům dřevěné špachtle. Hned při vstupu do ordinace sklouzne můj vyděšený pohled k lékařovu stolu a pomyslím si: „Jsou tam… a navíc celé natěšené.“
Lékař se zeptá: „Co tě trápí?“
„Hrozně mě bolí v krku,“ zasýpu a hypnotizuji přitom kelímek se špachtlemi. Vyděšeně pozoruji lékařovu ruku, jak se blíží k obávanému kalíšku. Ordinací přitom zazní nevyhnutelný pokyn: „Otevři pusu, vyplázni jazyk a řekni á.“
A špachtle? Ty se předhánějí, nafukují, chvástají a strkají, která že bude k avizovanému úkonu nejvhodnější. V touze zvítězit by se nejradši přetrhly.
S pevně zavřenýma očima, s otevřenými ústy a vyplazeným jazykem očekávám sled následujících událostí. Pootevřu jedno oko a vidím, jak lékař pevně do ruky uchopí jednu ze špachtlí a namíří mi ji přímo do úst. Rychle oko zase zavřu, čekám… a dočkám se.
Špachtle dosáhne svého cíle. Přisaje se na můj bolavý jazyk. Nemám šanci na žádný úhybný manévr, a tak ji alespoň důkladně oslintám, přenesu na ni pěknou dávku bacilů a vyděsím ji silným dávivým reflexem. Špachtle sebou v lékařově ruce cukne a rychle vycouvá ven. A ta samá ruka, o jejíž přízeň se tolik ucházela, ji teď nemilosrdně odhazuje do lékařského odpadu. Klapne víko kovového odpadkového koše – a je konec.
Konec mého utrpení. A konec života jedné dřevěné špachtle v rukou lékaře.
