Květnová povídka paní Romany na téma internetu… | ilustrační foto: www.canva.com
Jsou dny, kdy se všechno zdá být proti nám – třeba když ani milovaný počítač po ránu nezabzučí. Jenže někdy právě takové chvíle odstartují nečekané dobrodružství… vnitřní i virtuální. Co všechno se může odehrát na obyčejné obrazovce a proč je fajn mít ho – spolehlivého parťáka, který otevírá celý svět? Tak to se dozvíte v dnešní povídce od paní Romany…
Po ránu zamířím do kuchyně, zajedu vozíkem ke stolu, kde na mne čeká hrnek voňavé kávy a laptop. Jenže dnes to je nějaké jiné.
Zmáčknu hlavní vypínač a nic. Nenásleduje ani tiché zavrnění, ani obrazovka se nerozsvítí.
„No to snad ne!“ zaúpím a přemýšlím, co si počít. Mohla bych zavolat synovi, ale než poslouchat dotazy typu: „Nedošla ti baterka?“ nebo „Máš šňůru zastrčenou v zásuvce?“ apod., to si raději poradím sama.
Zkusím nejprve restart. Mrknu na monitor a překvapením div nespadnu z vozíku.
„Co to k čertu je?“ vyjíknu a udiveně koukám na dvě diskutující postavičky.
A v tom se mě mé lepší já optá, jestli je správné poslouchat cizí rozhovor. Trochu se zastydím, ale hned si řeknu, proč vlastně? Přišli nepozváni a já si je nemám ani poslechnout?
Ti dva na obrazovce mě zajímají stále víc. Jeden ten mužíček je oblečen do pestrobarevného oblečku, úsměv od ucha k uchu. Je jako zářivá show. Určitě se jmenuje pan Smíchorád. Druhý, jak kdyby zabloudil z reklamy na nudu, otrávený, celý v šedém, hotová óda na průměrnost. Budu mu říkat pan Škarohlíd.
„To nemyslíš vážně? Hrozně ji podceňuješ. Je moc šikovná i s tím internetem si poradila. Vzhledem k tomu, jak po té cévní mozkové příhodě dopadla, bych to od ní ani nečekal,“ řekne pan Smíchorád.
„Vidíš to moc růžově,“ odsekne mu pan Škarohlíd.
„Tak poslouchej, ty věčný skeptiku, dokáže si sehnat lístky na různé akce, zajistit si ubytování na dovolenou, nakoupit si, vyhledat nejrůznější informace, přečíst si aktuální novinky, dopisovat si s přáteli…“
„To snad už dneska dokáže každý.“
„Jednak to není pravda a za druhé vzhledem k těm jejím problémům, fakt před ní smekám a ty bys měl taky.“
„To teda ne. A vůbec, kdo dneska nemá nějaké to trápení?“
„Možná má, ale ty nevíš, že se pohybuje jen pomocí vozíku, že hůř vidí, že má poničené hlasivky a proto špatně mluví. A ten nekontrolovatelný třes a částečná necitlivost pravé poloviny těla.“
„Hm a jak se asi trefí na správné písmeno?“
„Úplně jednoduše, z praváka se přeučila na leváka. Používá na všechno levačku, dokonce s ní i maluje. A protože ví, že si se svým handicapem těžko dosáhne na své touhy a sny, plní si přání pomocí internetu.“
„A jak to prosím tě dělá, to by mě tedy fakt zajímalo?“ optá se znuděně pan Škarohlíd.
„Místo, které chce vidět, napíše do vyhledávače a hotovo, je tam.“
„Takhle jí to vyhovuje? Sedět jen za stolem, prohlížet si všechno na internetu a ne ve skutečnosti? To by mě určitě nebavilo,“ kroutí hlavou pan Škarohlíd.
„Už sis třeba nějakou galerii prohlížel z invalidního vozíku? Určitě ne, jinak by ses takhle hloupě neptal. Víš, všechno, co je vysoko, vlastně nevidí. Musela by hodně zaklonit hlavu, ale to by jí zas brzy bolelo za krkem. Nikdo si před ní nesmí stoupnout, to by už neviděla vůbec nic. Zkrátka internet je pro ni výhra,“ vysvětluje pan Smíchorád.
Vyruší mě vyzvánění mobilu, na displeji je napsáno Jura.
„Prosím,“ řeknu svým skřehotákem.
„Ahoj mami, jak se máš, co děláš?“
„Zrovna se chystám do Ermitáže a na Aljašku.“
„Ermitáž? Aljaška?“ zazní ze sluchátka dost vyděšeně.
„Podívám se tam díky internetu.“
„Super, tak pošli pohled. A nebo víš co, já se navečer stavím a povyprávíš mi. Musím už končit. Pozdravuj tátu. Zatím čuzík.“
Kouknu zpátky. Počítač vypadá stejně jako jindy. Zdálo se mi to, nebo to bylo dílo fantazie? Nevím, a tak napíšu do vyhledávače „Ermitáž“.
