Tomáš Liška s letošní Ceny Anděl za album Holy Grail | foto: Denisa Havlíčková
Kontrabasista a skladatel Tomáš Liška slaví velký úspěch – s projektem Invisible World získal Cenu Anděl za album Holy Grail. Pro ZUŠ Dobříš, kde Tomáš Liška působí jako učitel i pro celé město je to důvod k hrdosti – a také příležitost nahlédnout do světa hudby očima člověka, který ji tvoří srdcem a s pokorou.
Když se řekne světová hudba s českým podpisem, jméno Tomáše Lišky zaznívá čím dál častěji. Přesto zůstává pevně spojený s místem, odkud vyšel. O to větší radost mají jeho kolegové i žáci, že si jeho čerstvě získaného Anděla mohou nyní na vlastní oči prohlédnout přímo ve škole. Jak vznikalo oceněné album, co pro něj hudba znamená a kde bere inspiraci?
Tomáši, Cenu Anděl už jste v minulosti získal. Vnímáte letošní ocenění jinak než tehdy? V čem je pro Vás tohle uznání jiné?
Asi bych neřekl, že to teď vnímám jinak než před pěti lety. Do každého alba vkládám absolutní maximum, které je v tu chvíli možné. Takže radost, když se nějaké ocenění povede, je stejně absolutní. Letos to možná víc vnímám jako impuls. Mám velkou chuť psát, realizovat projekty, které mám v hlavě, a užívat si zase ten proces vzniku, o který jde především.
Album Holy Grail působí velmi osobně. Co pro Vás tenhle projekt znamená a jak dlouho vznikal?
Materiál vznikal průběžně poslední dva nebo tři roky. Natáčet jsme jeli začátkem léta 2024 na Slovensko do studia Birdland v Považské Bystrici. To je neuvěřitelné místo. Na kraji města, v krásné přírodě. Z jedné strany Váh a z druhé Manínské vrchy. Krásné studio, které obsluhují krásní lidé.
Oproti jiným albům jsem se rozhodl dát si tentokrát jeden nahrávací den navíc. Abyste měli představu – jazzové desky se většinou točí za dva až tři dny. Když to nejde jinak, dá se jednodušší obsazení natočit i za den. Tentokrát jsem si to hodlal užít na maximum a v Birdlandu jsme zůstali čtyři dny. A bylo to dobře. Mohli jsme si v klidu poslechnout všechny verze, vybrat tu pravou a ještě ji trochu dopiplat v podobě dotáčení dalších vrstev perkusí, vokálů nebo harmonií.
Tahle deska je jiná také v tom, že jsem na ni pozval několik hostů – přátel, které jsem potkal v různých jiných konstelacích. S každým hostem mě pojí nějaký osobní příběh. Natáčení jejich partů bylo někdy komické. Pár věcí jsme dodělávali ve studiu ve Vídni, nějaké vokály jsem točil doma, jeden vznikl dokonce v ateliéru vnučky Alfons Mucha, klarinet mi nahrál Oscar někde v Barceloně na balkoně, protože zrovna nebyl k zastižení, a tak dále… Celkem je na albu deset hostů z různých koutů světa – z Irska, Španělska, Řecka, Íránu, Turecka nebo Srbska.
Vaše hudba propojuje různé žánry i kultury. Kde dnes nejvíc nacházíte inspiraci – změnilo se to v čase?
Inspirace je organismus, který si žije svým vlastním životem a v čase se rozhodně mění. Nemám zdroj, ke kterému bych se vracel a pokaždé si odtud něco odnesl. Je to hrnec, ve kterém se mísí celý život se všemi jeho zážitky nejrůznějších druhů, emocemi a rozpoloženími.
Jediné, co jsem vypozoroval, že mi při psaní funguje, je pravidelnost, s jakou si sedám nebo nesedám k papíru. Nějakou momentální roli může hrát třeba hudba, kterou zrovna poslouchám. Když ale potom v psaní pokračuji a věci rozvádím dál, už je to jen ten vnitřní svět a vkus, který mě vede. Někdy je zajímavé sledovat, s jakou představou některé skladby začaly a jak nakonec dopadly. Je důležité zůstat otevřený všem možnostem až do konce nahrávání. Dokonce i finální mix nahrávky může otočit směr, který jste celou dobu razili. Zvukař přijde s nápadem smíchat role nástrojů trochu jinak a najednou vás překvapí, že i takhle může skladba vyznít.
Jste také pedagog. Co je pro Vás ve výuce nejdůležitější? Co byste chtěl, aby si Vaši žáci odnesli i mimo hudbu?
Obecně se snažím v dětech udržet a rozvinout zájem o hudbu. Když už se do hudebky přihlásily, nějaký zájem tam na začátku být musel. Já se ho pokouším rozvíjet. Někdo to pochopí dřív, někdo později a někdy se to také nepovede. Já jsem na to přišel až dva roky poté, co jsem s basou u učitele seknul.
Myslím si, že zájem o hudbu může vést i cestou poznávání kvalitní muziky, kultivace vkusu a rozšiřování obzorů napříč hudebními žánry. Proto s dětmi, které ke mně chodí na basu, hrajeme věci od rocku, blues a funku přes kvalitní pop až po africkou muziku, kterou mám rád. Snažím se jim ukázat krásu a rozmanitost hudby i roli, kterou v různých skladbách basa má.
Když se ohlédnete za svou cestou, byl nějaký moment, který Vás zásadně nasměroval tam, kde jste dnes?
Tak naprosto zásadní pro mě byly Vánoce, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct a dostal jsem pod stromeček baskytaru. To byl první moment. Druhým bylo setkání s basistou Františkem Rabou, který mi dal pár konzultací. Díky němu jsem se rozhodl šlápnout do pedálů a jít za muzikou naplno. V tu dobu pro mě neexistovalo nic jiného. Další momenty nastávaly a nastávají dodnes.
Je něco, co byste dnes udělal jinak, kdybyste byl na začátku své cesty?
Cvičil bych víc na piano. Rozvíjí to komplexní hudební myšlení. Spousta věcí mi kvůli tomu docházela se zpožděním. Na druhou stranu si ale myslím, že i určité hudební „handicapy“ se nakonec počítají jako vaše osobní karta, se kterou hrajete, a jsou vaší součástí. Člověk si díky nim musí na věci přijít vlastním způsobem – a to je něco, co se počítá.
A na závěr – co Vás teď čeká dál? Máte ještě nějaký svůj „svatý grál“, který chcete hudebně objevit?
Mám jich několik! Jen jsou teď u ledu a čekají na svůj čas, protože se ve volném čase naplno věnuji dostavbě domu ve Staré Huti. V létě nás čekají s Invisible World nějaké koncerty, dokonce se objevíme 12. srpna v RELAX BOoXu na Dobříši. Jinak je léto plné festivalů a koncertů s s Robertem Křesťanem & Druhou trávou.
V září vydáme nové album Memphis, kolem kterého se odehraje několik speciálních akcí včetně koncertu v O2 Universum, kde se 7. listopadu nové album pokřtí. Na podzim vyjde deska projektu NAO, který produkuji, a možná se mi povede nahrát materiál na komorní album s klavírem.
