Tichý klavír začne “mluvit”. Nový projekt dává hlas mladým autorům a prostor pro sdílení příběhů | foto: Denisa Havlíčková
Dnes v Den válečných veteránů, 11. listopadu v 11:11 hod., se oficiálně otevře nový projekt ZUŠ Dobříš s názvem Mluvící klavír. Jednoduchý, a přitom hluboce symbolický nápad dává dětem a mladým lidem hlas – doslova i obrazně. Ve vestibulu školy se starý „němý“ klavír proměňuje ve výjimečný literární koutek, kde mohou mladí autoři tvořit, sdílet i číst příběhy svých vrstevníků a zanechávat jim zpětnou vazbu.
Inspirace k projektu vzešla z rozhovoru ředitelky školy Lucie Karlové s Katkou Volfovou z nízkoprahového zařízení Sejf, která řešila možnosti podpory pro mladou nadanou autorku. „Odkázala jsem ji tehdy na přijímačky na náš dramaťák. Zůstalo to ve mně ale viset – jak vlastně pomoct mladým autorům, aby jejich texty nezůstaly v šuplíku?“ popisuje Lucie Karlová zrození myšlenky na nový projekt Mluvícího klavíru a v rozhovoru pak upřesňuje, co je cílem a smyslem Mluvícího klavíru…
Jak to celé bude fungovat?
Ve vestibulu ZUŠ Dobříš už nějakou dobu stojí tichý klavír. Nehraje – nemá funkční mechaniku – ale děti si na něm můžou přehrávat skladby potichu. Napadlo mě tenhle klavír využít jako literární koutek. Položím na něj knihu, kam budou děti vkládat své básně nebo povídky – anonymně, nebo pod jménem. A vedle toho bude ještě druhá kniha: kniha dojmů. Aby ostatní mohli psát zpětnou vazbu. Je to jednoduchý princip: místo, kde si děti můžou navzájem dávat prostor i reakci.
Kdo bude patronem tohoto projektu?
Patronem bude Tomáš Tajchner, básník a textař. Vybrala jsem si ho z několika důvodů. Je to můj kamarád, ale hlavně: on sám začal psát básně jen tak do mobilu – nepředpokládal, že se z něj někdy stane „básník“. A píše i texty pro zpěváky, takže má přirozený přesah k našemu hudebnímu světu. Tenhle jeho oblouk mi dává smysl jako průvodce pro mladé autory.
A navíc – báseň, která mě od něj nejvíc zasáhla, a kterou dáme na první stránku, je věnovaná dítěti, které čelilo šikaně ve školce. To téma je reálné, a je mi hodně blízké – a chci, aby děti hned na začátku viděly: poezie může pojmenovávat i bolest, nejen romantično.
Co by vám udělalo největší radost, až ten klavír začne „mluvit“?
Kdyby si děti uvěřily, že to, co píšou, má hodnotu. Že to může někoho zasáhnout, někomu pomoct. A že psaní není nějaká nedostupná disciplína pro vyvolené. Že je to normální způsob, jak říct, co potřebuju říct – i když jinde se mi to nepodaří.
Kdy projekt otevíráte?
Den válečných veteránů a s ním související minuta ticha mi k tomuto našemu projektu perfektně sedí – je to prostor, který nevytváříme hlukem, ale nasloucháním.
